Ve studijním textu Basic questions jsme si udělali seznam základních anglických otázek s tázacími zájmeny a slíbili jsme si, že se k otázkám ještě podrobněji vrátíme. Umět klást otázky je samozřejmě jedna ze základních jazykových dovedností, a zatímco začátečník většinou spíš odpovídá na otázky, které mu položí někdo jiný, pokročilejší studenti angličtiny by se měli umět zeptat na vše, co potřebují, a měli by vědět, co tou kterou otázkou vyjadřují. V tomto studijním textu tedy najdete přehled typů anglických otázek a funkcí, které vyjadřují.
Otázky můžeme rozlišovat podle různých hledisek. Z češtiny možná znáte rozdělení na otázky zjišťovací (odpovídá se na ně ano/ne) a doplňovací (v odpovědi je potřeba uvést nějakou další informaci). Samozřejmě si můžeme otázky rozdělit i podle toho, jak se tvoří (přehozením slovosledu nebo pomocným slovesem) a jak vypadají (jestli jde o klasické otázky, nebo tzv. tázací dovětky a krátké otázky, anebo otázky nepřímé). Důležité je pak rozdělení otázek podle jejich funkce (zjistit informace, požádat o něco, navrhnout něco atd.).
Na všechny tyto zmíněné typy otázek se nyní podíváme podrobněji.
Zjišťovací otázky jsou otázky, na které můžeme odpovědět ano/ne – v angličtině se označují jako yes/no questions. Můžeme je samozřejmě vytvořit ve všech časech a osobách. Některé se tvoří prohozením slovosledu, jiné používají pomocné sloveso.

U slovesa have got používáme prohození slovosledu, u slovesa have pomocné sloveso do:
Ale:
Otázky s modálními slovesy vyjadřují řadu funkcí. Přehledně si je uvedeme v samostatné kapitole. Sloveso must běžně otázku prohozením slovosledu netvoří:
Otázky s Must you…? sice existují, ale jen okrajově a mají jasně vymezený význam napomenutí kvůli nějakému nešvaru („To musíš pořád…?“):
Jak víme, vyjadřují modální slovesa řadu významů pomocí tzv. opisných tvarů. Ty nejčastěji obsahují sloveso be, proto tvoříme otázku prohozením slovosledu:
Ke slovesu must však existuje opisný tvar have to, který tvoří otázku s pomocným slovesem do (viz níže).
Sloveso be se kromě opisů modálních sloves používá i v řadě dalších vazeb, které mají buď samostatný význam (be afraid of, be keen on, be interested in), nebo význam gramatický (be going to k vyjadřování úmyslu v budoucnosti, be about to k vyjádření bezprostředně následujícího děje). I u nich samozřejmě tvoříme otázku prohozením slovosledu:
Prohozením slovosledu se tvoří otázky ve všech průběhových časech, protože i průběhové časy využívají ke svému tvoření pomocné sloveso be:
Pořadí podmětu a pomocného slovesa prohazujeme i u budoucnosti s will:
Otázky s will mohou plnit i jinou funkci než budoucnost – viz studijní text Funkce.
Podobné jako u budoucnosti s will je tvoření otázky i v podmínkových větách s would:
I otázky s would mohou plnit další funkce – viz studijní text Funkce.
V těchto časech používáme pomocné sloveso have a otázka se tvoří prohozením slovosledu, podobně jako u slovesa have got:
Prohozením slovosledu tvoříme otázky i u trpného rodu, protože i zde se používá pomocné sloveso be:
Ve všech ostatních případech se k tvoření zjišťovacích otázek používá pomocné sloveso. To se umisťuje před podmět a plní funkci přísudku, takže stejně jako u otázek tvořených inverzí platí otázkový slovosled, tj. nejdřív přísudek, až po něm podmět (viz studijní text Word Order). Plnovýznamové sloveso je vždy v infinitivu.
Jak už jsme se zmínili výše, u slovesa have (bez got) musíme k tvorbě otázky použít pomocné sloveso do:
Jak jsme si již vysvětlili, sloveso must běžně otázku prohozením slovosledu netvoří. K tvoření otázky ve všech časech používá opisný tvar have to nebo need to otázka se tvoří s pomocným slovesem do:
V přítomném prostém čase tvoříme otázku pomocí do, resp. does:
V minulém prostém čase tvoříme otázku pomocí did:
Pro otázky doplňovací platí všechna výše uvedená pravidla tvoření – tj. některé se tvoří prohozením slovosledu, jiné s pomocnými slovesy. Na začátku otázky však vždy stojí tázací zájmeno. Většina těchto zájmen začíná na písmena wh-, proto se těmto otázkám v angličtině někdy říká wh- questions. Jejich nejpoužívanějším příkladům jsme se podrobně věnovali ve studijním textu Basic questions, proto si zde jednotlivá zájmena uvedeme jen v seznamu, většinou bez příkladů.
Odvozené výrazy jsou:
Další odvozený výraz:
How je jediné tázací zájmeno, které nezačíná na wh-. Jinak se ale používá stejně jako ostatní.
Od how se odvozují další výrazy:
Zájmeno who znamená „kdo“, ale ve spojení s některými předložkami také „koho“, „komu“, „o kom“ atd. Podrobnější příklady najdete ve studijním textu Basic Questions.
Zvláštním typem otázek jsou otázky na podmět. Otázkou na podmět chceme zjistit podmět předpokládané odpovědi (tj. ptáme se „Kdo to udělal?“, „Kdo přišel?“ atd.). Jak je vidět, v češtině otázka začíná výrazem „kdo“. Jestliže otázka začíná „komu“, „koho“, otázka na podmět to není.
Otázka na podmět vypadá úplně stejně jako oznamovací věta – gramaticky je tedy otázka na podmět oznamovací větou s podmětem who.
Naproti tomu otázka na předmět se tvoří podle pravidel pro tvoření otázek v tom kterém čase.
Srovnejte:
Who does Raymond love? – Koho miluje Raymond? (otázka na předmět, tvořená jako jakákoli jiná otázka v přítomném prostém čase s použitím pomocného slovesa do)
Raymond loves Rachel – Raymond miluje Rachel.
x
Who loves Raymond? – Kdo má rád Raymonda? (otázka na podmět; všimněte si, že who zastupuje 3. osobu jednotného čísla, proto má love zde, v přít. prostém čase, koncovku -s)
Everybody loves Raymond – Raymonda má každý rád.
Jak víme z češtiny, na podmět se ptáme „kdo, co?“, takže není překvapením, že otázky na podmět mohou začínat i tázacím zájmenem what. Tvoření je úplně stejné jako u who, tedy what na začátku věty a za ním normální oznamovací věta:
K otázkám se kromě běžných otázek řadí i tzv. tázací dovětky a s nimi související krátké otázky. Obě skupiny mají podobné tvoření, které se používá i u dalších typů vět, a proto si zde kapitolu o otázkách o tyto „neotázkové“ typy vět trochu rozšíříme.
Tázací dovětky mají dvě hlavní funkce – ověřit si, že naše domněnka je správná (v tom případě se dovětek vyslovuje se stoupavou intonací), nebo v podstatě požádat druhého člověka o souhlas s nějakým konstatováním (zde intonace klesá). Jak se ale tvoří a co vlastně dovětky jsou?
V češtině tázacím dovětkům odpovídají věty, na jejichž konci se přeptáme: „že?“, „že ano?“, „že jo?“, „že ne?“, „nebo ne?“, „co?“ apod. V angličtině se žádný výraz „že“ nepoužívá a podoba dovětku závisí na tom, v jakém čase je hlavní věta.
Jak tedy vytvoříme tázací dovětek? Představte si situaci, kdy se dva kluci na večírku baví o jedné z přítomných. Jednomu z nich se dívka očividně líbí a chce si svůj výběr schválit nechat schválit od druhého. V češtině tedy prohlásí něco jako: „Tamhleta holka je fakt krásná, co?“ Jak tuto větu přeložíme do angličtiny? Tady je návod v 5 krocích:
Je-li přísudkem hlavní věty sloveso have got, používáme většinou dovětek have you?. Pokud se v hlavní větě vyskytuje pouze sloveso have jako plnovýznamové (ne pomocné) sloveso, dovětek je většinou do you?, i když have you? je také možné:
U vět s podmětem there zůstává there i v dovětku:
Chceme-li přidat dovětek k hlavní větě začínající Let’s (a zjistit tedy podporu ostatních pro návrh, který jsme pomocí let’s vytvořili), použijeme slovní spojení shall we?:
Chceme-li přidat dovětek k rozkazu (a tím ho zmírnit do podoby prosby), použijeme will/would/could you?:
Pro větu začínající I am not se používá normální dovětek am I?. Pokud ale věta začíná I am, musíme použít dovětek aren’t I?:
Je-li podmětem hlavní věty výraz everyone/everybody, someone/somebody nebo no one/nobody (a přísudek je tedy v jednotném čísle), použijeme v dovětku číslo množné a zájmeno they:
Obsahuje-li hlavní věta záporný výraz typu never, no, hardly apod., použijeme kladný dovětek:
Krátkými otázkami vyjadřujeme údiv nebo překvapení z informace, kterou jsme právě slyšeli – mají tedy stejný význam jako otázka Really? a stoupavou intonaci. Stejně jako u tázacích dovětků si jimi ale můžeme také nechávat něco potvrdit, a tehdy je intonace klesavá. Jejich použití je dost běžné, takže je dobré si na ně vzpomenout, když budeme české „Fakt?“ nebo „Opravdu?“ vyjádřit v angličtině.
Krátké otázky se velice podobají tázacím dovětkům, ale liší se ve dvou podstatných ohledech:
Jinak se ale tvoří podobně, pouze s tím rozdílem, že k přísudku hlavní věty netvoříme zápor, ale otázku (je-li přísudek složený z pomocného a plnovýznamového slovesa, použijeme pomocné sloveso, kterým začíná otázka od tohoto přísudku odvozená). Místo podstatného jména z podmětu původní věty i zde používáme zájmeno:
Krátké odpovědi se většinou zájemci o angličtinu učí hned na začátku svého studia. Víme tedy, že na zjišťovací otázku (tzv. Yes / no question) se běžně neodpovídá zopakováním všech informací, ani že není slušné odpovídat samotným Yes nebo No. Místo toho se postupuje obdobně jako u tázacích dovětků a krátkých odpovědí:
: Odpovídáme pomocí Yes, + podmět vyjádřený zájmenem + pomocné sloveso v kladu
: Odpovídáme pomocí No, + podmět vyjádřený zájmenem + pomocné sloveso v záporu
Vidíme tedy, že tvoření kladných odpovědí v podstatě odpovídá tvoření krátkých otázek (otázka i odpověď jsou kladné), zatímco tvoření záporných odpovědí odpovídá tvoření tázacích dovětků (otázka je kladná, odpověď je záporná.
Začátečníci někdy v těchto krátkých odpovědích mívají problém s překladem – ten je způsobený tím, že se v nich používá pomocné sloveso ve funkci původního plnovýznamového. Odpověď Yes, I have ve druhém z uvedených příkladů tak pochopitelně neznamená „Ano, mám“, ale „Ano, jedl“ – have je zde totiž pomocné sloveso k tvoření předpřítomného času, které nemá vlastní význam a jen zastupuje celý přísudek (I have eaten).
Kromě těchto základních případů se ale podobné krátké odpovědi dají použít v návaznosti na krátké otázky – k ujištění druhého člověka, že platí to, co jsme řekli původně. Ukážeme si to na příkladu, který už jsme si uváděli:
Vidíme, že zde krátká odpověď obsahuje pouze podmět vyjádřený zájmenem (she) a pomocné sloveso, které zde zastupuje plnovýznamové sloveso. She does zde tedy opět nepřekládáme „Dělá“, ale vzhledem k významu původní věty „Sbírá“, nebo ještě přesněji prostě „Ano“, protože funkcí této krátké odpovědi je potvrdit to, na co se druhý člověk ptal krátkou otázkou. Vidíme také, že platí, co jsme si řekli výše: po krátké odpovědi první člověk přidává další informace, o které si ten druhý krátkou otázkou vlastně řekl.
Přitakáními rozumíme krátké promluvy, které odpovídají českým větám „Já taky“ a „Já taky ne“ nebo „Ani já ne“. Vyjadřujeme jimi tedy, že máme stejný názor nebo zkušenost jako ten, s kým mluvíme.
Větu „Já taky“ můžeme vždy přeložit jako Me too. U dalších uvedených významů si s tímto jednoduchým řešením už ale nevystačíme a budeme si muset vzít na pomoc gramatiku.
Gramatické přitakání vytvoříme takto:
Tato přitakání mohou samozřejmě fungovat i s jinými podměty – v původní větě se tedy může hovořit i o někom jiném než o člověku, se kterým mluvíme, a stejně tak můžeme v přitakání oznámit, že stejnou zkušenost má někdo jiný než my:
Tyto krátké větičky úzce souvisejí s předchozím zmiňovaným typem, s přitakáními. Na rozdíl od nich ale při vymezení se říkáme, že máme opačnou zkušenost než člověk, se kterým mluvíme (tj. vyjadřujeme český význam „Já ne“ nebo „Já ano“)
Tvoří se obdobně jako krátké odpovědi na otázky, tj. začínají zájmenem (většinou I, ale můžeme informovat i opačné zkušenosti někoho jiného, a pak bude podmětem právě tento člověk) a jako druhé následuje pomocné sloveso opačné než přísudek původní věty, např:
Jestliže se takto vůči někomu vymezíte, je obvyklé dodat k tomu nějaké další informace, jinak by váš „nesoulad“ s druhým člověkem mohl působit odtažitě:
Nepřímá otázka je otázka, která má na začátku nějakou jinou větu, která ji uvozuje. Ukážeme si to na příkladu:
Přímá otázka: What time does Titanic start? – „Od kolika dávají Titanic?“
Nepřímá otázka: Could you tell me what time Titanic starts? – „Mohl byste mi říct, od kolika dávají Titanic?“
Pokud v angličtině použijeme nepřímou otázku, působí to zdvořileji, než kdybychom položili samotnou přímou otázku.
V češtině se od sebe obě otázky nijak zvlášť neliší. Nepřímá otázka má na začátku uvozovací větu, ale samotná otázka zůstává stejná. V angličtině naopak přítomnost uvozovací věty (Could you tell me…) způsobí, že se nepřímá otázka od té přímé liší a chová se tak trochu jako oznamovací věta.
Přímá otázka (P) se tedy řídí pravidly tvoření otázek v tom kterém čase:
What time does Titanic start? – přítomný čas prostý, 3. os. j. č.,
= does + podmět + infinitiv
Nepřímá otázka (N) se naopak tvoří jako oznamovací věta v tomtéž čase:
Could you tell me what time Titanic starts? – přítomný čas prostý, 3. os. j. č.,
= podmět + sloveso + -s
P: Who is that woman? – sloveso be, přítomný čas prostý, 3. os. j. č.,
= is + podmět – Co je to za ženskou?
N: Do you know who that woman is? – sloveso be, přítomný čas prostý, 3. os. j. č.,
= podmět + is – Nevíš, co je to za ženskou?
P: How much did it cost? – minulý čas prostý, 3. os. j. č.,
= did + podmět + infinitiv – Kolik to stálo?
N: I wonder if you know how much it cost. – min. čas prostý, 3. os. j. č.,
= podmět + 2. tvar slovesa – Nevěděl byste náhodou, kolik to stálo?
P: Have you met Ted? – předpřítomný čas prostý, 2. os. j. č.,
= have + podmět + 3. tvar slovesa – Znáš se s Tedem?
N: I wonder if you have met Ted. – předpřítomný čas prostý, 2. os. j. č.,
= podmět + have + 3. tvar – Tak si říkám, jestli se znáš s Tedem.
Všimněte si, že nepřímé otázky začínající tázacím výrazem (např. Could you tell me…?) končí otazníkem, zatímco ostatní nepřímé otázky (začínající např. I would like to know…) mají na konci tečku.
Jestliže chceme na nepřímou otázku změnit otázku zjišťovací neboli yes/no question (např. Have you met Ted?), použijeme pro napojení uvozovací věty spojku if, případně whether – „jestli“, „zda“ (I wonder if/whether you’ve met Ted.)
Jako nepřímá otázka se v češtině označuje i věta typu „Petr se zeptal Lucie, kam pojedou na dovolenou.“ V angličtině jde ale o tzv. reported questions – viz studijní text Reported speech.
Otázky mohou plnit celou řadu funkcí. V mateřském jazyce o funkcích otázek a dalších promluv nepřemýšlíme, používáme je automaticky, v cizím jazyce je ale užitečné si tyto funkce uvědomovat, protože pak nemusíme překládat, můžeme pouze vybírat z repertoáru možností.
Základní funkce, kterou může otázka plnit, je funkce informativní – otázkou prostě zjišťujeme nějakou informaci, chceme se něco nového dozvědět. Patří sem všechny možné otázky různých tvarů a forem, např.:
Nabídku můžeme uvozovat pomocí:
Pokud po would you like následuje další sloveso, je vždy ve tvaru infinitivu s to:
Tuto funkci využijí studenti u maturity, konkrétně u 4. části ústní zkoušky. Zde mají za úkol se na něčem domluvit se zkoušejícím, takže je potřeba, aby uměli navrhnout různé možnosti. K tomu je možné použít tyto otázky:
Studenti si tuto otázku často mylně překládají doslova jako „Proč si nedáš uzeného lososa?“. Chybují přitom právě v určení funkce této otázky – myslí si, že má funkci zjistit informaci, zatímco ve skutečnosti jde o návrh.
Kromě otázek je možné návrh uvést i jinými způsoby:
V angličtině nemůžeme prosbu nebo žádost vyjádřit prostým rozkazovacím způsobem. Nejčastěji se k vyjádření prosby použije otázka s nějakým modálním slovesem:
Delší výrazy (could, would) jsou zdvořilejší a formálnější než ty kratší (can, will), proto je použijeme zejména tehdy, mluvíme-li s někým cizím, starším nebo nadřízeným.
Je ale také možné vyjádřit žádost nebo prosbu rozkazem zjemněným slůvkem please.:
Výraz please můžeme stejně tak přidat i na konec otázky, aby se stala ještě zdvořilejší:
Potřebujeme-li se někoho zeptat, jestli něco smíme udělat (a získat tak jeho povolení), použijeme tyto otázky:
Stejně jako v češtině se v žádosti o povolení běžně používá modální sloveso can. May zní velmi formálně, podobně jako české sloveso „smět“, které se také v běžném hovoru v tomto významu prakticky nepoužívá.
Podobné je to i u udělování nebo neudělování souhlasu nebo povolení – používá se can a can’t, ve formálnějších situacích pak may a may not:
Další funkce nejen otázek, ale i oznamovacích vět najdete přehledně ve studijním textu Functions.
V tomto studijním textu jsme si připomněli vše, co již známe o tvoření otázek, a možná jsme si k tomu přidali i několik nových věcí. Při pohledu na anglickou otázku tak už nyní umíme rozlišit, o jaký typ otázky jde a jakou má funkci. Všechny typy otázky samozřejmě umíme samostatně vytvořit, a to včetně zvláštních typů otázek (tázacích dovětků, krátkých otázek i otázek nepřímých). A konečně umíme také zvolit správnou anglickou otázku tehdy, známe-li funkci v češtině, kterou potřebujeme nějak vyjádřit anglicky (např. potřebujeme něco navrhnout, a tak si vybereme třeba otázku začínající Why don’t we…?). Po prostudování tohoto studijního textu zkrátka umíte úplně vše, co v angličtině s otázkami souvisí.
Dnešní studijní text nebude dlouhý, rozkazovací způsob totiž v angličtině není složitý a měli by ho zvládat i začátečníci.
Tento studijní text přináší přehled tvoření a použití tvarů přítomných časů (slovesa be a have/have got, přítomný čas prostý a průběhový). Poslední kapitola pak poskytuje návod pro překlad těchto tvarů z češtiny. Číst celé
Tento studijní text popisuje používání příslovcí. Než se začnete příslovci zabývat, je dobré si nejdřív prostudovat studijní text Adjectives, protože příslovce s přídavnými jmény úzce souvisejí. Na rozdíl od přídavných jmen se ale příslovce vážou na slovesa a odpovídají na otázku How? (jak?). Příslovce stojí většinou na konci věty, ale některá najdeme i uprostřed a je možné je umístit i na začátek věty. Většinu příslovcí si můžeme odvodit od přídavných jmen, některá ale vznikla zcela samostatně a je nutné se je naučit. Mezi češtinou a angličtinou jsou v oblasti příslovcí poměrně velké rozdíly, proto zde popíšeme nejen anglická příslovce, ale i výrazy odpovídající příslovcím v češtině.
většina: přípona –ly
u některých pozor na zdvojení zaviněné tím, že přídavné jméno končí na –l:
končící na souhlásku + y: -ily
Výraz well má několik významů. Vedle příslovce „dobře“ může být také


K těmto přídavným jménům neexistují příslovce friendly / friendlily, lovely / lovelily atd. Pokud chceme přeložit větu, kde v češtině toto příslovce je (např. „Přátelsky se na mě usmála“ nebo „Pitomě se zasmál“), musíme použít vazbu in a + příd. jm. + way nebo jinou větnou konstrukci, kde není potřeba příslovce:

Frekvenční příslovce vyjadřují, jak často se něco děje. Stojí uprostřed věty – viz níže. Nejčastěji se používají s přítomným prostým časem – viz studijní text Present tenses.

Tato příslovce mohou být také předložkami. Mimo jiné se spojují se slovesy a společně tvoří tzv. frázová slovesa (get up, look after apod. – viz studijní text Phrasal verbs).

Příslovce míry vyjadřují míru něčeho (jak moc to platí, jak moc je to silné).
![]()
Mají podobný význam jako předložky, ale jsou to příslovce, tj. vážou se ke slovesu.
Zde uvádíme některá česká příslovce, jejichž anglický překlad může být pro někoho překvapivý.
V tomto přehledu si uvedeme situace, kdy v češtině použijeme příslovce, ale v odpovídající anglické větě se běžně použije jiný slovní druh. Jejich znalost je samozřejmě důležitá pro překlad, stejně jako pro přirozené vyjadřování obecně.
Po slovesech look (vypadat), feel (cítit se) a seem (zdát se, vypadat) se používají přídavná jména, ne příslovce!
Možná jste už někdy slyšeli větu You look well a teď byste si mohli říkat, že tato věta toto pravidlo porušuje. Není to tak, protože výraz well tady není příslovcem o významu „dobře“, ale už zmiňovaným přídavným jménem o významu „zdravý, nejevící známky nemoci. Větu tedy sice můžeme přeložit jako „Vypadáš dobře“, ale „dobře“ ve smyslu „zdravě“ (člověk je např. opálený, nemá kruhy pod očima atd.).
Přídavná jména se používají také po slovesech smyslového vnímání sound (znít) a smell (vonět):
Obecně se dá říct, že v angličtině používání příslovcí ustupuje přídavným jménům. Často totiž uslyšíte přídavná jména místo příslovcí v hovorové angličtině například v těchto vazbách:
Toto zjednodušování a používání přídavných jmen místo příslovcí se ještě zesiluje při stupňování (Could you drive a little slower? – teoreticky by správně mělo být slowlier, ale nepoužívá se) a je běžné hlavně v americké angličtině.
Českým jistotním příslovcím možná (ne), nejspíš (ne), určitě (ne) v angličtině často odpovídají modální slovesa may, must, can’t, should atd.:
Samozřejmě ale můžeme použít příslovce i v angličtině:
České příslovce často do angličtiny přeložíme pomocí tzv. předložkového spojení, tj. spojení předložky s jiným slovním druhem, typicky podstatným jménem, které má jiný význam každá z jeho částí. Zde uvádíme ta předložková spojení, která mají protějšek v českém příslovci; další naleznete ve studijním textu Prepositions.
Jak vidíte, těchto předložkových spojení je mnoho, a to zde neuvádíme ta, která mají v češtině jiný protějšek než příslovce! Je potřeba si jich všímat, sledovat jejich výskyt v textech nebo v hovoru a učili se je postupně, třeba podle toho, která se vám osobně do konverzace hodí.
V první části této kapitoly jsme si uvedli různé způsoby anglického překladu českých příslovcí. Kromě toho, jak se co řekne, je ale taky potřeba vědět, kam to potom dát. Anglický slovosled je sice pevný, ale na příslovce pamatuje hned třemi možnými pozicemi ve větě – na začátku, uprostřed a na konci. Co přesně tyto pozice znamenají a které skupiny příslovcí k nim patří, to ukáže následující přehled.
Stojí-li příslovce na začátku věty, nijak to samozřejmě neporušuje pravidlo, že podmět je v oznamovací větě vždy první. První totiž znamená před přísudkem, ne úplně první ve větě (viz studijní text Word Order). Můžeme tak mít třeba větu On the bench under the tree at sunrise, Tom kissed Mary. Podmětem věty je Tom, který je sice až devátým slovem, ale pořád stojí před přísudkem kissed. Pokud ale takové delší příslovečné určení na začátku věty použijeme, je vhodné ho oddělit čárkou (v mluvené řeči pauzou).
Která příslovce tedy na začátek věty běžně umisťujeme?
Kromě nich mohou někdy na začátku věty stát i frekvenční příslovce (sometimes, usually, occasionally atd.), příslovce místa (here, there, on the grass, at the end of the garden atd.) nebo příslovce času (today, tomorrow, in June atd.). Pokud si ale v angličtině nejste úplně jistí, používejte ve vlastním projevu pouze hlavní, standardní pozice příslovcí!
Postavení na konci věty je v anglické větě typické pro:
V tomto pořadí také za sebou ve větě většinou následují, pokud je jich víc. Kromě toho na konci věty většinou stojí příslovce:
Na konec věty je také možné umístit frekvenční příslovce (sometimes, often atd.), když je na nich důraz.
Uprostřed věty obvykle stojí:
Kromě nich se uprostřed věty mohou objevit příslovce způsobu, je-li na nich důraz (angrily), a některá komentující příslovce (fortunately).
Pozice uprostřed věty obecně znamená:
Je-li pomocné sloveso užito samostatně jako zástupce celé věty, stojí příslovce před ním:
U vět s modálními slovesy a jejich opisy může příslovce stát i před modálním slovesem:
S příslovci můžeme použít kvantifikátory too, enough a so. Používání těchto tří kvantifikátorů je úplně stejné jako u přídavných jmen – viz studijní text Adjectives.
Příslovce se stupňují úplně stejně jako přídavná jména, jen ve 3. stupni většinou nemají the:

Nepravidelné stupňování příslovcí

Příslovce jsou v češtině i angličtině velice pestrý slovní druh. Tato kapitola přinesla přehled anglických příslovcí a podrobný návod, jak je možné překládat česká příslovce do angličtiny, spolu se seznamem některých obtížnějších příslovcí. Co nejvíc těchto dvojic je potřeba se naučit nazpaměť a aktivně používat. Příslovce musíme také umět stupňovat a používat je spolu s kvantifikátory. Vývoj jazyka se u příslovcí projevuje tak, že se často (zejména v hovorové a americké angličtině) místo příslovcí používají přídavná jména.
Existují tři pozice ve větě, do kterých je možné umístit příslovce. Pro pozici na začátku věty jsou nejtypičtější spojovací příslovce typu however. Uprostřed věty nejčastěji najdeme frekvenční příslovce (often, always) nebo jistotní příslovce (definitely). Na konci věty typicky stojí příslovce způsobu, místa a času (v tomto pořadí). Tyto pozice někdy neodpovídají pozici v české větě, je tedy potřeba typické pozice anglických příslovcí znát a správně je do nich zasazovat.
Jak jsme zmínili v úvodním článku ke slovesům, angličtina má daleko složitější systém časů než čeština. Zvlášť výrazně se to projevuje v minulosti, kterou mohou kromě minulých časů popisovat ještě čas předpřítomný a předminulý a vše se ještě dále komplikuje, jestliže do hry vstoupí nepřímá řeč. Pojďme si v tom všem tedy udělat pořádek. Číst celé
Velkým problémem, než v cizím jazyce začnete rozumět a rozmluvíte se, bývá to, že neznáte dostatek sloves, případně i jejich tvarů. Zatímco například na zmínku o zvířatech, která se anglicky učí pojmenovat už děti na prvním stupni základní školy, narazíte v hovoru jen velmi výjimečně, základní slovesa se v něm budou neustále opakovat, a pokud se je naučíte, začnete okamžitě rozumět mnohem lépe.
V následujících přehledech tak najdete seznamy základních anglických sloves (pravidelných i nepravidelných), rozdělené podle úrovní od A1 do B1, a dále pak tabulku nepravidelných sloves, seřazených ne podle abecedy, jak se to běžně dělá, ale podle toho, jak často na ně v jazyce narazíte. U obou přehledů je potřeba se vše naučit opravdu nazpaměť, a aby to nebyla taková nuda, můžete využít příslušné soubory na Quizletu zde a zde.
Dnešní studijní text se bude zabývat přídavnými jmény. Přídavná jména jsou jedním ze základních slovních druhů a jejich charakteristikou je, že se vážou na podstatná jména (v češtině s nimi většinou mají společný pád a číslo, někdy i rod). Přídavná jména slouží k popisu vlastností osob, věcí a apod. (ptáme se na ně otázkou jaký? – What… like?). V češtině přídavná jména rozlišujeme na tvrdá, měkká a přivlastňovací, v angličtině si je rozdělíme spíše podle významu a použití. Českým přivlastňovacím přídavným jménům odpovídá běžné přivlastňování pomocí ’s, ne přídavné jméno (Tomův bratr – Tom’s brother, Janina sestra – Jane’s sister – viz studijní text Pronouns), proto se jimi zde nebudeme zabývat.
Anglická přídavná jména si rozdělíme podle významu a někde i podle gramatických vlastností. Kde je to možné, uvedeme si i jejich opaky a synonyma. Podobně jako u předložek si v tomto přehledu můžeme uvést v podstatě všechna přídavná jména patřící do základní slovní zásoby (pro úrovně od A1 až po B1 podle Evropského referenčního rámce).
Pokud jste už text četli a chcete si v něm uvedená přídavná jména procvičit, jsou vám k dispozici tři soubory na Quizletu, přesněji řečeno hned tři – jeden pro úroveň A1, druhý pro úroveň A2, třetí pro úroveň B1. Tyto soubory na Quizletu obsahují nejen přídavná jména z tohoto učebního textu, ale úplně všechna přídavná jména patřící do dané úrovně (pokud se tedy do češtiny překládají také jako přídavná jména; často se vazba přídavného jména přeloží jako sloveso a tyto vazby najdete v přehledech Basic Verbs).
(V levých dvou sloupcích tabulky jsou uvedeny anglické významy, české překlady jsou odděleně v pravých, abyste si mohli stránku přehnout a procvičovat si svoje znalosti)



Mluvíme-li o základních chutích, pak je opakem salty – slaný. Jestliže ale popisujeme jídlo, pokrm (sladká a slaná jídla), je opakem savoury (I prefer savoury to sweet dishes. – Mám raději slaná než sladká jídla).
Přídavné jméno hot může znamenat jednak „horký, teplý“, jednak „ostrý, pálivý“ a konečně také „sexy“. U výrazů „horký“ a „teplý“ je mezi češtinou a angličtinou rozdíl v používání – v češtině máme například „teplá a studená jídla“, v angličtině hot and cold dishes (NE warm dishes). Totéž platí pro nápoje nebo pro vodu z kohoutku. Výraz warm se tedy oproti češtině používá méně (i když pro změnu existuje slovní spojení warm welcome – „vřelé přijetí“). Ve významu „žhavý“ se hot může stejně jako v češtině použít i přeneseně (hot news – žhavá novinka). Synonymem hot ve významu „ostrý“ může být spicy. Synonymem hot ve významu „sexy“ je sexy🙂
Existuje celá řada přídavných jmen týkajících se počasí, která se většinou odvozují od podstatného jména příponou -y a která často v češtině vyjadřujeme jinak než přídavnými jmény:
Další přídavná jména z tématu počasí mají příponu -ing:
Velkou skupinou přídavných jmen jsou hodnoticí přídavná jména. Ta základní si uvedeme v tabulce:

Přídavné jméno tough můžeme použít věcech nebo o jídle, ale i přeneseně o úkolech (ve významu těžký, nelehký) nebo o lidech (ve významu tvrdý, nepříjemný). Opakem může být weak nebo easy.
I toto přídavné jméno můžeme použít jak o věcech (ve významu uklizený), tak o lidech (ve významu pořádný). Opakem může být o věcech i lidech messy (Your hair is messy. – Máš rozcuchané vlasy.; He is really messy. – Je opravdu nepořádný.), o neuklizených místnostech mluvíme takto: Your room is a mess. – Máš v pokoji nepořádek / Nemáš uklizeno.
Základní přídavná jména můžeme použít pro jednu ze základních řečových dovedností, popisování neznámých slovíček, zde konkrétně věcí. Popisujeme-li nějakou věc, je logické udávat informace v tomto pořadí:
Kompletní návod, jak nejen popisovat věci, ale taky jak vysvětlit jakékoli anglické slovíčko, pokud ho neznáme, najdete ve studijním textu Explaining words.


České slovo „pravda“ má tedy několik překladů:
A s tím související fráze:
Některé lidské stavy a pocity nemají vlastní opaky, např:
Výraz busy také může znamenat „rušný“: a busy street – rušná ulice. Podobně se v přenesených významech používají přídavná jména heavy (heavy rain – silný déšť, a heavy smoker – silný kuřák, heavy traffic – silný provoz) nebo high (high winds – silný vítr).
Další lidské stavy a pocity naleznete v oddílu e) – přídavná jména končící na -ed.
Tato přídavná jména jsou většinou odvozena od základových sloves a liší se pouze svou příponou (-ed nebo -ing). Znáte-li jejich význam a základové sloveso, dokážete význam přídavného jména odhadnout.

a) vzhled: (What does he look like?) – He’s quite short, slim and not very strong.
– He looks older than he is.
(What has he got?) – He’s got long fair hair and big blue eyes.
(What does he usually wear?) – He usually wears and old sweater and blue jeans.
b) vlastnosti: (What’s he like?) – He’s really nice, clever and funny but he is poor.
c) další informace: He always tells great jokes, he helps me when I need it but he can’t find a job.
Více výrazů a frází k popisu člověka najdete ve studijním textu Describing people.
Jak si jistě vzpomínáte, kvantifikátory u podstatných jmen byly výrazy označující jejich množství (some, any, much, many, few, little atd.). I přídavná jména mají svoje kvantifikátory, protože pro jejich porovnání nám často nestačí jen pouhé stupňování.
too – příliš, moc
– stojí před přídavným jménem nebo příslovcem:
Chceme-li napojit i podstatné jméno, musíme přidat kvantifikátory much / little (u nepočitatelných) nebo many / few (u počitatelných):
Kvantifikátor too lze použít i ve dvou druzích vazeb:
too + přídavné jméno + for + podstatné jméno / zájmeno:
too + přídavné jméno + to + sloveso:
Výraz too je v jiném významu příslovcem „taky” (v
). V tomto užití tehdy stojí na konci věty:
Jeho protějškem v
je either:
enough – dost (tolik, kolik je potřeba)
– stojí za přídavným jménem nebo příslovcem:
– stojí před podstatným jménem:
Následuje-li za spojením s enough podstatné jméno / zájmeno nebo sloveso, napojují se stejně jako u too:
Pozor na to, že české příslovce „dost“ může mít dva významy – jednak ten odpovídající enough, ale také význam „poměrně hodně“, odpovídající anglickému quite nebo rather. Srovnejte:
Výraz enough v
můžeme nahradit výrazem too a opakem přídavného jména v
: too short – příliš malý = not tall enough – ne dost vysoký
So = „tak“ / „takový“
Po so následuje přídavné jméno:
Such (a) = „takový“
Po such a / an následuje podstatné jméno počitatelné v jednotném čísle:
Po samotném such následuje podstatné jméno nepočitatelné nebo počitatelné v množném čísle:
Podobně jako u kvantifikátorů too a enough se i zde dá vytvářet synonymní vyjádření:
=
Oba kvantifikátory lze uplatnit i při porovnávání, a to ve spojení s výrazem that (vznikne výraz tak… že):
Výraz that přitom můžeme vynechat: He’s so mean (that) he walks…
Podobně jako šlo pracovat se synonymy v rámci kvantifikátorů z oddílů a) a b), můžeme vytvářet synonymní vyjádření i napříč těmito oddíly. Vraťme se ještě k této větě:
Velice jednoduše ji můžeme vyjádřit i pomocí kvantifikátorů so… that, resp. such (a)… that:
Může vám to sice připadat jako zbytečné hraní si se slovy, ale přesně tyto dovednosti se po vás vyžadují např. u cambridgeských zkoušek, kde máte za úkol říci větu jinak, za použití daného slova. Zadání by mohlo vypadat například takto:
Vyjádřete větu I didn’t have enough money to pay for bill pomocí výrazu SO a dalších výrazů doplněných do následující věty. Použijte mezi 1 a 3 výrazy:
I had _____________________________ that I couldn’t pay the bill.
(Odpověď: I had so little money that I couldn’t pay the bill.)
Pokud jsou například dva lidi stejně vysocí nebo dvě věci stejně drahé, použijeme k vyjádření tohoto vztahu složenou předložkou as… as:
Tyto výrazy použijeme při porovnávání přídavných jmen, jehož nejběžnější způsob si vysvětlíme teď.
Stejně jako v češtině můžeme přídavná jména stupňovat. Od jejich základního tvaru (1. stupeň) vytvoříme jednoduše druhý stupeň (tzv. comparative, při porovnávání dvou různých věcí nebo osob) a třetí stupeň (tzv. superlative, při porovnávání tří a více věcí nebo osob). U jazykových zkoušek využijeme stupňování přídavných jmen například při porovnávání 2 různých obrázků.
Jak se tedy tvary 2. a 3. stupně tvoří?
Existují tři základní způsoby, a to ve většině případů pomocí přípon přidávaných k tvaru 1. stupně, u dlouhých přídavných jmen pomocí výrazů more a most a v několika případech pomocí vlastních, samostatných tvarů. U všech tří způsobů je nedílnou součástí 3. stupně určitý člen the (protože něco nej- je natolik jedinečné, že si určitý člen zasluhuje). Vše si tedy shrneme graficky:



Jestliže porovnáváme dvě osoby nebo věci, můžeme samozřejmě druhý stupeň přídavného jména doplnit o upřesňující příslovce:
A samozřejmě můžeme také říct (pokud to toho člověka neurazí a pokud se to logicky hodí), že je někdo méně či nejméně bohatý, inteligentní atd. K tomu využijeme nepravidelné stupňování příslovce little (viz studijní text Adverbs):
Tím jsme se dostali na konec rozsáhlé a obtížné kapitoly o přídavných jménech. Během výkladu jednotlivých částí jsme se snažili vás upozornit na to, kde tato přídavná jména můžete použít. Pro připomenutí, přídavná jména obecně slouží k doplnění a rozšíření informací o věcech, jevech nebo osobách. Konkrétně je můžeme využít například v těchto případech:
Přídavná jména můžeme navzájem různě porovnávat. Máme přitom následující možnosti:
Při jazykových zkouškách často využijete porovnávání přídavných jmen v rámci porovnávání obrázků (většinou následuje po popisu obrázku). Pro podrobný návod, jak obrázky popisovat a porovnávat, viz studijní text Describing pictures.
Rada na závěr: Snažte se přídavná jména používat co nejvíc. Zpočátku vám to nemusí být přirozené – máte-li popsat, co vidíte před sebou (na obrázku nebo ve skutečnosti), řeknete prostě „auto“ nebo „člověka“. To jsou ale příliš obecné a nekonkrétní údaje. Váš popis bude mít úplně jinou kvalitu, řeknete-li, že vidíte „velké červené moderní, pravděpodobně rychlé a pohodlné auto“ nebo „starého, plešatého, vysokého a štíhlého člověka“. To vše už teď s pomocí tohoto studijního textu umíte vyjádřit. A jak jsme psali v úvodu, můžete si také všechna zde uvedená přídavná jména procvičit zde, zde a zde.
Popis člověka je jednou ze základních ústních dovedností. Měli byste umět popsat vzhled člověka (appearance), jeho vlastnosti (qualities), oblečení (clothes) a chování (behaviour). K tomu využijete zejména přídavná jména a podstatná jména. Číst celé
Pokud jste byli mými studenty, nejspíš jsme na vůbec první hodině použili seznamovací aktivitu s toaletním papírem, s nímž jsme si udělali přehled frází, které je dobré použít, chcete-li se někomu představit. S představováním vlastní osoby se setkáte také u maturity na začátku ústní zkoušky. Zkoušející se vás zeptá: „Could you briefly introduce yourself to the committee?“ (Mohl/a byste se stručně představit komisi?) A vy máte možnost fráze z úplně první hodiny angličtiny použít u té úplně poslední. Zkuste nezapomenout na některou ze složitějších z oddílu 2 (např. I’m fond of…), uděláte lepší dojem a bude hned na začátku vidět, že jste se poctivě připravovali (žádné body za tuto část ale nezískáte).
1) Hello, my name is … – Dobrý den, jmenuju se…
I’m … (years old). – Je mi… (let).
I’m from … / I live in … / I come from… – Jsem z…/ Bydlím v…/ Pocházím z…
I’m a … (povolání) / I work as a … – Jsem…/Pracuju jako…
I’m single/married/divorced. – Jsem svobodný/á, ženatý/vdaná, rozvedený/á.
2) My hobbies are … – Moje koníčky jsou…
= I like … – Rád/a…
= I love … – Miluju… / Hrozně rád/a…
= I enjoy … – Baví mě…
= I’m interested in … – Zajímám se o…
= I’m keen on … = I love…
= I’m fond of…= I love…
= I’m into…= I love…
= I’m crazy about… / I’m mad about … = Jsem blázen do…
3) I am good at … – Jde mi… / Umím dobře…
I am bad at … – Nejde mi… / Neumím…
Po všech položkách z oddílů č. 2 a 3 následuje
Example – Příklad představení, které by se u maturity určitě líbilo:
Hello, my name is John Cook. I’m 32, I live in Prague and I work as a cook. I’m interested in good food – I’m crazy about Italian cuisine. I’m also keen on speaking English and I think I’m quite good at it.
Dobrý den, jmenuji se John Cook. Je mi 32, bydlím v Praze a pracuju jako kuchař. Zajímám se o dobré jídlo a jsem blázen do italské kuchyně. Taky moc rád mluvím anglicky a myslím, že mi to docela jde.
V tomto přehledu se seznámíme se základními způsoby tvoření slov v angličtině a uvedeme si předpony a přípony typické pro různé slovní druhy. Jejich znalost významně pomáhá rozšířit slovní zásobu, protože si pak budete schopní řadu slov sami odvodit (při porozumění angličtině a v omezené míře i při vlastním použití angličtiny).
Existuje víc způsobů tvoření slov (přejímání, zkracování, spojování, slučování atd.). My se zde zaměříme na odvozování pomocí předpon a přípon. V angličtině existují přípony pro tvoření podstatných jmen, sloves, přídavných jmen a příslovcí. Tvořením příslovcí se zabýváme ve studijním textu Adverbs, tady si uvedeme způsoby odvozování zbylých slovních druhů.
Podstatná jména mohou vznikat přidáním přípony ke slovesu (form – formation), přídavnému jménu (certain – certainty) nebo jinému podstatnému jménu (farm – farming). Někdy současně dochází ke změně kmenové hlásky (long – length) nebo odtržení koncové samohlásky (secure – security).
-ty (-ity) safe – safety mature – maturity
-ness rude – rudeness bright – brightness
-ment employ – employment agree – agreement
-ation (-ition) provoke – provocation propose – proposition
-ing build – building meet – meeting
-al withdraw – withdrawal refuse – refusal
-ion (-tion, -sion) discuss – discussion produce – production extend – extension perfect – perfection
-ence (-ance) exist – existence avoid – avoidance reluctant – reluctance
-y jealous – jealousy honest – honesty discover – discovery
-th grow – growth warm – warmth
Některá základní podstatná jména doprovázejí přidání přípony –th (popř. –t) změnou kmenové souhlásky. Je potřeba se tyto dvojice naučit zpaměti:
long – length strong – strength deep – depth wide – width broad – breadth
EXISTUJE NĚKOLIK VÝRAZŮ S PŘÍPONOU -T:
high – height, weigh – weight, (dále např. complain – complaint)
-ship friend – friendship partner – partnership
-ful hand – handful spoon – spoonful
-ism tour – tourism impression – impressionism
(+ další latinské přípony – democracy, archaeology, arachnophobia)
-hood child – childhood likely – likelihood
-age short – shortage mile – mileage pack – package
-dom free – freedom king – kingdom bore – boredom
Podstatná jména označující lidi vykonávající určité činnosti se tvoří především příponou –er, ale i dalšími:
-er (-or, -ar) teach – teacher drive – driver sail – sailor lie – liar
-ian (-an) music – musician politics – politician republic – Republican
-ist tour – tourist physics – physicist ( physicist – fyzik x physician – lékař)
-ant (-ent) assist – assistant reside – resident
-ee employ – employee address – addressee
Přípona –er se používá také pro názvy některých věcí. Často se např. zaměňují výrazy cook („kuchař”) a cooker („sporák“). Někdy je tvar stejný – player znamená „hráč“ i „přehrávač“.
Většina podstatných jmen označujících lidi vykonávající činnost se používá jak pro muže, tak pro ženy. Přesto ale existují některé ženské přípony:
-ess waiter – waitress actor – actress (ale i např. lion – lioness)
Tyto „ženské výrazy“ se ale dnes kvůli politické korektnosti (tj. snaze vyjadřovat se tak, aby použité výrazy nikoho neurazily) často nepoužívají (použije se tedy mužský tvar pro obě pohlaví, např. actor, nebo se vymyslí jiný výraz – server místo waiter/waitress). Vlivem politické korektnosti se také podstatná jména utvořená přidáním –man nahrazují výrazy s jinými příponami nebo složeninami:
spokesman – spokesperson chairman – chairperson (nebo jen chair)
fireman – firefighter policeman – police officer
Přídavná jména se tvoří od podstatných jmen nebo od sloves. Základní přípony jsou -OUS, -AL, -IC, -ICAL, -LY, -Y, -ABLE, -LIKE, -EN, -IVE, -ISH, -FUL a -LESS.
–ous danger – dangerous courage – courageous (ale i např. obvious, curious, generous, k nimž neexistuje vlastní základové slovo)
-al nature – natural option – optional accident – accidental
-ic hero – heroic science – scientific sympathy – sympathetic
-ical history – historical philosophy – philosophical
Pozor na často zaměňované dvojice výrazů:
economic (ekonomický, vztahující se k ekonomice) x economical (ekonomický, úsporný, hospodárný)
historical (historický, pocházející z historie) x historic (historický, dějinný, přelomový)
-ly day – daily life – lively
-en gold – golden wood – wooden wool – woolen
-ful care – careful fruit – fruitful
Přípona -ful vyjadřuje, že dané přídavné jméno má dostatek svého základového podstatného jména nebo že k němu vede (careful = vykazující dostatek pečlivosti; fruitful = vedoucí k „ovoci“ nebo „plodům“, tedy výsledkům). Opak od takových přídavných jmen se většinou tvoří záměnou přípony -ful za příponu -less.
-less care – careless fruit – fruitless pain – painless
Výraz priceless nemá protějšek priceful a neznamená bezcenný! Priceless znamená neocenitelný, tedy extrémně cenný. Výrazů bez protějšku existuje víc, např. homeless, beautiful, pointless, skilful.
-ed relaxed bored embarrassed
-ing entertaining amusing embarrassing
Od mnoha slovesných základů existuje dvojice přídavných jmen s -ed a s -ing. Přídavná jména s -ing vyjadřují působení něčeho (věci, události, člověka) na člověka (entertaining = zábavný, tedy něco, co mě pobaví), zatímco přídavná jména s -ed vyjadřují stav člověka, tedy jak se po takovém působení cítí (entertained = pobavený, rozesmátý díky působení něčeho zábavného) – přehled viz studijní text Adjectives.
-ive effect – effective attract – attractive create – creative addict – addictive
Zápor přídavných jmen s příponou -ive se často tvoří předponou in- (inactive, ineffective).
-able, -ible value – valuable afford – affordable rely – reliable respond – responsible
Slova končící na -ible často tvoří opaky předponou in- nebo im- (invisible, incredible, inedible, impossible).
Zápor od valuable je valueless (bezcenný). Slovo invaluable znamená nepostradatelný (tedy totéž, co priceless).
-ent, -ant patient confident fluent pregnant depend – dependent
-ish child – childish self – selfish
-y mood – moody fog – foggy sleep – sleepy scare – scary
Vedle přídavného jména sleepy (ospalý) existuje i přídavné jméno asleep, které se používá se slovesem be. He was asleep přeložíme jako Spal (= Nebyl vzhůru). Opakem by bylo přídavné jméno awake (vzhůru). Dalším podobným je alive (naživu), které je opakem od dead (mrtvý).
Vedle klasických slovních opaků (mean – generous, weak – strong) tvoří řada přídavných jmen zápory pomocí předpon. Existují určitá pravidla jejich užití, ale většinu je potřeba se naučit zpaměti. Některé výrazy s těmito předponami mají také trochu jiné významy (např. easy – snadný x uneasy – neklidný, úzkostný)
un- unfriendly unfaithful unable unlikely unacceptable
dis- dishonest dissatisfied disabled
in- inactive intelligible inaccessible
Předpona im- se používá pro výrazy začínající hláskou p, b nebo m.
im- impossible impolite imperfect impatient immodest
Předpona il- se používá pro výrazy začínající hláskou l.
il- illegal illiterate
Předpona ir- se používá pro výrazy začínající hláskou r.
ir- irresponsible irrational irresolute
Existuje několik typických přípon pro slovesa, ale často k nim neexistuje příslušné samostatné základové slovo, takže nelze hovořit o slovotvorbě jako takové. K běžným příponám sloves patří -ATE, -(I)FY, -EN, -IZE/-ISE, -CE/-SE.
-ate dedicate negotiate exaggerate
U sloves se tato předpona čte /eit/, ale u podstatných a přídavných jmen /ət/ – např. certificate, graduate.
-(i)fy simplify testify certify
-en sharpen strengthen widen lighten freshen
Touto příponou se v pravém slova smyslu tvoří slovesa od přídavných jmen. Od sloves lze pak následně často pomocí přípony –er tvořit podstatná jména označující nástroj vykonávání daného děje (pencil sharpener, hair straightener atd.)
-ise enterprise supervise
-ise/-ize apologize criticize memorize
U této dvojice přípon obecně platí, že původní užití je -ize, ale v britské angličtině se čím dál víc užívá -ise.
-se/-ce advise practise (US practice) devise
Význam sloves lze také rozšiřovat pomocí předpon:
sub- subtract – odečíst
pre- predict – předpovídat
inter- interact – vzájemně na sebe působit
co- cooperate – spolupracovat
en- enlarge – zvětšit enable – umožnit
dis- discount – zlevnit
un- unfasten – rozepnout
mis- misspell – špatně napsat mispronounce – špatně vyslovit misunderstand – nepochopit
re- reload – znovu nahrát
over- overcook – převařit overestimate – přecenit
under- undercook – nedovařit underestimate – podcenit
Smyslem tohoto přehledu bylo utřídit různé možnosti odvozování příbuzných slov. Rozhodně však nejde o vyčerpávající seznam – mnohem více příkladů najdete například na stránkách Help for English nebo v učebnicích, např. z řady Destination. Vzhledem k tomu, že se těžko tipuje, která přípona se zrovna použije, je dobré si články z HfE nebo kapitoly z učebnic projít a vyznačit (vypsat, zkopírovat) si slova, která vám budou připadat užitečná. Ta se dobře naučte a procvičte si je tamtéž na testech. Po nějaké době se k článkům vraťte a vypište si zase další slova. Pokrok svých znalostí si průběžně ověřujte na testech a zkouškových úlohách.