V tomto textu se podíváme na trochu pokročilejší gramatiku, která už hodně přesahuje do úrovně B2. Přesto jsou však přací věty běžnou součástí mluvené angličtiny a způsob jejich tvoření je součástí řady vazeb, s nimiž se často setkáte v různých testech.
Obsah:
2. Další podobně tvořené vazby
d) I’d rather you… / I’d sooner you…
Na úvod je potřeba si ujasnit, co přesně pro nás budou přací věty znamenat. V češtině jde o věty začínající částicemi ať, kéž, nebo dokonce nechť (viz studijní text Particles and Interjections). Ty můžeme do angličtiny převést buď formálními zvolacími větami s may (May you have a long and fruitful marriage!), nebo tzv. wish clauses. My se teď zaměříme na ty druhé.
Přací věty s wish se tvoří podle zvláštních pravidel:
Přesněji řečeno jsou přací věty s wish vždy souvětím, které začíná I wish. Spojka v tomto souvětí je vždy that a stejně jako u předmětných vět se často vynechává (viz studijní text Conjunctions):
Zmiňované časy ve třech typech přacích vět se tedy vždy týkají vedlejší věty začínající (that), ne věty s wish.
Úplně stejný význam jako I wish má i slovní spojení If only:
Vidíme, že v přehledu typů přacích vět chybí přání do budoucnosti. Pokud si přejeme, aby se v budoucnu něco nějak stalo, nepoužíváme totiž věty s wish, ale s hope. V těch můžeme pro tuto budoucnost použít přítomný čas prostý nebo budoucnost s will:
Podmět přací věty může být i jiný než I:
Pojďme se teď na tři zmiňované typy wish clauses podívat podrobněji.
Větou s wish a minulým časem vyjádříme, jaká bychom chtěli, aby byla současnost, která taková není. Jde tedy o jakýsi povzdech, vyjádření lítosti nad současným stavem, ne úplně o reálné, splnitelné přání.
Jak vidíme z poslední příkladové věty, pokud je přísudkem nebo jeho součástí sloveso be, používáme ve všech osobách tvar were (tvar was pro 1. a 3. osobu j. č. je možný jen v britské angličtině):
2. Přání do minulosti – předminulý čas
Funkcí tohoto typu vět s wish je vyjádření lítosti nad něčím, co se v minulosti stalo jinak, než se podle našeho současného přesvědčení stát mělo:
3. Přání na změnu něčího chování – would + infinitiv
Pokud nás něco na někom štve a chceme si ulevit, použijeme větu s wish doplněnou o tvar would + infinitiv:
Jak jsme se mohli přesvědčit na všech uvedených příkladech přacích vět, je často celkem problém najít jejich přesný překlad do češtiny. Jen v minimu případů to totiž bude věta „Přeju si, aby…“ nebo „Přál bych si, aby…“ Při hledání vhodného překladu je potřeba vycházet z jejich funkce v angličtině, a podle ní najít jejich vhodný český protějšek. Možností je celá řada, takže se určitě nebojte zapojit vynalézavost – a zejména na věty s wish myslete, když budete hledat anglický protějšek takových českých vět.
Podobnou gramatiku jako u přacích vět (minulý čas pro přítomnost, předminulý pro minulost, označovanou také jako unreal time neboli „nereálný čas“) najdeme v angličtině i v dalších případech:
Jak víme ze studijního textu Reported Speech, použijeme v nepřímé řeči minulý čas pro výrok, který byl v přímé řeči v přítomném čase (tentokrát jde o klasický minulý čas, tj. s tvary was pro 1. a 3. osobu j. č.), a předminulý pro výrok v minulém. Používá se zde i would, ne ale jako něčí kritika, pouze pro informování o výroku, který v přímé řeči obsahoval budoucnost s will:
Podmínková souvětí opět známe (viz studijní text Conjunctions), takže jen upozorníme na podobnost s přacími větami. Minulý čas se objevuje ve 2. podmínce, kterou popisujeme nějakou hypotetickou situaci v přítomnosti („v alternativním vesmíru“). Předminulý čas se ve 3. podmínce stejně jako u vět s wish vrací k něčemu, co se stalo v minulosti (nemusí to jen kritizovat, může o tom jakkoli hloubat):
Podobně jako 2. podmínku můžeme vytvořit i věty začínající Imagine (Představ si, že), Suppose (Řekněme, že) a What if (Co když, co kdyby). Můžeme mít tedy např. větu:
Stejně tak ale takto začínající věty můžeme tvořit podle 1. podmínky:
Tuto vazbu máme i v češtině – je načase (nebo nejvyšší čas), aby se něco udělalo. V podstatě jde tedy o jakési doporučení nebo kritiku, ekvivalent věty s should. I zde použijeme pro přítomnost minulý čas.
Kromě tohoto doporučujícího významu mohou věty s it’s time prostě jen konstatovat, že nastal čas něco udělat. V tom případě pro vyjádření této činnosti použijeme infinitiv s to:
Poslední vazba, kterou si s v souvislosti s přacími větami zmíníme, je vazba I’d rather you… / I’d sooner you… Obě vazby můžeme použít zcela jednoduše, s infinitivem, jestliže budeme chtít vyjádřit, kterou z nabízených možností bychom si raději vybrali:
Abychom s nimi použili minulý čas, musí být ve větě zmíněný jiný podmět, o němž říkáme, že by měl raději něco udělat:
Přací věty sice spadají spíš už do gramatiky na úrovni B2, ale pro doplnění a utřídění znalostí mají své místo i v našem výkladu základní anglické gramatiky. Kromě samotného tvoření s nimi bývá problém v tom, že nás u české věty nenapadne, že by jí v angličtině mohla odpovídat věta přací, a výsledný anglický projev je pak chudší.
Pingback: Particles and Interjections / Částice a citoslovce | Jan Kalandra