V tomto studijním textu se budeme zabývat nepřímou řečí (reported speech) a s ní spojenou tzv. časovou sousledností. Jde asi o gramaticky nejsložitější jev, který se používá v běžné anglické mluvě, ale i v psaném projevu.

Pro zvládnutí nepřímé řeči v angličtině totiž musíte ovládat především minulé časy včetně času předminulého (viz studijní text Past and Perfect Tenses), ale vlastně i všechny ostatní časy (viz studijní texty Present Tenses a The Future), modální slovesa (viz studijní text Modal verbs) atd. Ve všech těchto časech je pak třeba znát nejen tvary v oznamovací kladné větě, ale i v záporu a v otázce (viz studijní text Questions). Nečekejte ale se čtením tohoto výkladu na to, až budete všechny zmíněné jevy ovládat, spíše si ho teď prostudujte a pak si případně doplňujte cokoli, co nebudete umět.

Obsah kapitoly

• 1. Co je to časová souslednost
• 2. Pravidla užívání
• 3. Další změny
  • a) časová a místní určení, některá slovesa
  • b) modální slovesa
• 4. Nepřímé otázky
• 5. Věty se speciální funkcí
• Závěr

1. Co je to časová souslednost

Jde o gramatický jev, kdy při nepřímé řeči (tj. pokud někdo vypráví, co dříve řekl někdo jiný) nezůstávají časy stejné jako v češtině, ale oproti češtině se vlastně posouvají o jeden čas dozadu.

Vše si ukážeme na následujícím rozhovoru:

• Romeo: I’m so glad that I finally found you. I’ve been looking for you for ages.
• (they are holding hands and then they start kissing)
• Romeo: I love you, Juliet!
• Juliet: I love you too, Romeo! And I always will.

Představte si, že celou romantickou scénu vyslechl sluha rodiny Kapuletů a běží o ní svým pánům honem poreferovat. V tom případě bude používat nepřímou řeč a jeho vyprávění bude vypadat přibližně takto:

„Romeo řekl Julii, že je moc rád, že ji konečně našel, protože ji hledal už strašně dlouho. Drželi se za ruce a pak se začali líbat. Romeo řekl, že Julii miluje, a ona odpověděla, že ho miluje taky a vždycky bude.“

2. Pravidla užívání

Jak bude toto vyprávění znít v angličtině? Jak jsme už naznačili, všechny slovesné tvary z přímé řeči (tj. toho, co říkali Romeo a Julie) se ve sluhově vyprávění (tj. nepřímé řeči) posunou o jeden čas dozadu – tedy například přítomný čas prostý se změní na minulý čas prostý, minulý čas prostý se změní na předminulý čas prostý, budoucnost s will se změní na nepřímou budoucnost s would. Všechna pravidla najdete přehledně v následující tabulce:

Jak vidíte z tabulky, nemění se jen slovesné tvary, ale (stejně jako v češtině) i tvary zájmen. Jestliže tedy například někdo v přímé řeči mluvil o sobě (a použil zájmeno I) a my v nepřímé řeči mluvíme o něm, použijeme zájmeno he nebo she. Nedělejte ale tyto změny automaticky – vždy záleží na tom, kdo o kom mluvil v přímé řeči a kdo o kom mluví v řeči nepřímé. (Pokud se např. někdo vás zeptá What’s your name? a vy o tom budete vyprávět někomu dalšího, použijete v nepřímé řeči normálně tvar my name, nikoli his name – jde stále o vás, ne o nikoho dalšího. Jak přesně tato otázka bude v nepřímé řeči vypadat, to si ukážeme až ve 4. kapitole tohoto textu.)

Nyní si zkuste podle uvedeného přehledu a podle české verze zmíněné vyprávění přeložit do angličtiny.

Máte? Tady je jedna z možných verzí:

Romeo told Juliet that he was really glad that he had found her because he’d been looking for her for ages. They were holding hands and then they started kissing. Romeo said that he loved Juliet. Juliet replied that she loved him too, and always would.

3. Další změny

a) časová a místní určení, některá slovesa

Kromě základních změn slovesných tvarů a tvarů zájmen souvisí se změnou vypravěčské perspektivy v nepřímé řeči i změny časových výrazů. Jestliže někdo v přímé řeči mluvil o „dnešku“, pro nás je to už jen „ten den“, „včerejšek“ se stane „dnem předtím“ atd. Podobně „tady“ už nemusí být „tady“, ale „tam“. S tím může navíc souviset i volba některých sloves obsahujících ve svém významu směr – např. come znamená „přijít sem“, pro nás to ale může být „jít tam“, čili go. Přehledně zde:

b) modální slovesa

Podobně jako u plnovýznamových sloves platí i u těch modálních pravidla o posunu časů, konkrétně o změně přítomného tvaru na minulý. Slovesné tvary se tedy budou měnit takto:

Pokud by v přímé řeči bylo použité modální sloveso v minulosti (např. might, could, should, ought to a dále všechny tvary modálních sloves s minulým infinitivem, např. must have seen, needn’t have done), už se nijak měnit nebude, bylo by to příliš komplikované a význam je jasný i bez posunu. Většinou se neposouvá ani sloveso must, jen v dispoziční modalitě je možné ho nahradit výrazem had to.

4. Nepřímé otázky

Jestliže se v přímé řeči objevila otázka, budeme i pro její převod muset uplatnit všechna výše uvedená (a už tak dost složitá) pravidla časové souslednosti i změn tvarů zájmen a časových a místních určení. Navíc však přibyde ještě jeden problém: nepřímá otázka už gramaticky není otázkou, a proto bude navíc potřeba ji upravit, aby vyhovovala pravidlům pro tvoření oznamovací věty, nikoli otázky.

Pro uvození nepřímé otázky nám už pak nebude stačit prosté sloveso say (he said), ale ask (he asked; protože otázkou se ptáme). A konečně pokud původní otázka v přímé řeči byla zjišťovací (tzv. yes/no question), potřebujeme v nepřímé otázce použít spojku if, případně whether.

Vše ilustrují tyto příklady:

Všimněte si změn ve slovosledu hlavně u běžných otázek, které máte zautomatizované (např. How old are you? nebo What’s your name?). Pravidlo o změnu slovosledu na slovosled oznamovací věty pochopitelně platí i pro ně, a tak nemůžeme mít např. She asked him how old was he a správný převod druhé zmíněné otázky, na kterou jsme narazili už výše, také není He asked me what’s my name ani He asked me what was my name, ale až He asked me what my name was. (Nebo je možné si vše zjednodušit a říci pouze He asked me about my name.)

5. Věty se speciální funkcí

Poslední kategorií vět, o které je potřeba se v souvislosti s převáděním přímé řeči na nepřímou zmínit, jsou tzv. věty se speciální funkcí. Sem může spadat převod rozkazů, nabídek, žádostí, návrhů atd.

Mnoho vět a promluv v angličtině má jinou funkci než prosté sdělení informace – tím, že větu proneseme, můžeme něco navrhovat, nabízet, odmítnout, přijmout, radit, prosit o něco atd. (viz studijní text Functions). U takovýchto vět není potřeba převádět do nepřímé řeči celou formulaci (často s nějakým modálním slovesem), ale stačí si uvědomit, jakou funkci věta plní a podle toho použít příslušné sloveso, které tuto funkci vyjadřuje. Za tímto slovesem pak často použijeme další sloveso v infinitivu nebo ingovém tvaru, podle vlastností prvního slovesa.

Ukažme si to na příkladu:

• TOM to ANNE: Can I give you a lift?

Co přesně tato otázka znamená? Je to prosté sdělení, nebo má nějakou funkci? Různě pokročilí studenti by na tuto otázku nejspíš odpověděli různě přesně:

ZAČÁTEČNÍK: Tom se Anny se ptá, jestli jí může něco dát (asi výtah).

MÍRNĚ POKROČILÝ: Tom se Anny ptá, jestli ji může svézt.

POKROČILÝ: Tom se nabízí, že Annu sveze.

Podle toho se také liší výběr uvozovacího slovesa: otázka má funkci nabídky, takže místo abychom ji do nepřímé řeči převedli Tom asked Anne if he could give her a lift (jak by to udělal začátečník, pokud by uměl použít základní pravidla posunu časů), bude lepší říct Tom offered that he would give Anne a lift (úroveň mírně pokročilého), a protože po slovese offer můžeme místo vedlejší věty použít vazbu s infinitivem s to, případně ji můžeme úplně vypustit, bude úplně nejlepší převod (v podání pokročilého studenta) znít Tom offered (to give) Anne a lift.

Několik možných náhrad si opět uvedeme v tabulce:

Abyste takovéto nahrazování zvládali, je potřeba si prostudovat dva s ním související studijní texty, Functions (kde najdete přehled nejčastějších jazykových funkcí a jejich vyjádření) a Verb Patterns (kde se dozvíte, po kterých slovesech je možné místo vedlejší věty použít infinitiv a po kterých ingový tvar).

Někdy lze zjednodušit nejen jednu větu, ale i celý rozhovor:

Přímá řeč:

• TOM: Would you like to come to my wedding? It’s on 23^rd
• ANNE: I’d really love to but I’m on holiday in Spain at that time. I’m really sorry – I’d love to come but we’ve already paid for it and it can’t be cancelled now.

Nepřímá řeč:

• Anne politely refused Tom’s invitation to his wedding.

Vidíte, že v tomto příkladu si vystačíme nejen bez vedlejší věty, ale i bez vazby s infinitivem/ingovým tvarem. Místo nich použijeme podstatné jméno (invitation) a způsob odmítnutí upřesníme příslovcem způsobu (politely).

Závěr

Jak jsme řekli v úvodu, převod přímé řeči do nepřímé je složitý, kombinují se při něm nejrůznější jazykové dovednosti a není jednoduché zapamatovat si všechny pravidla. Na druhou stranu je i celkem logický (až na výjimky se všechno posouvá o jeden čas dozadu) a místo vzpomínání si na pravidla si stačí jen uvědomit, kdo a v jaké situaci mluvil původně a kdo a v jaké situaci mluví v nepřímé řeči. Podle toho pak už stačí jen příslušně upravit tvary zájmen a příslovcí času či místa, případně větu či promluvu se speciální funkcí zkrátit vhodně zvoleným uvozovacím slovesem s příslušnou vazbou. Při převodu do nepřímé řeči totiž často nejde ani tolik o přísná jazyková pravidla, ale spíše o jazykový cit a chápání toho, co a proč a kdy lidé říkají.