Jak jsme zmínili v úvodním článku ke slovesům, angličtina má daleko složitější systém časů než čeština. Zvlášť výrazně se to projevuje v minulosti, kterou mohou kromě minulých časů popisovat ještě čas předpřítomný a předminulý a vše se ještě dále komplikuje, jestliže do hry vstoupí nepřímá řeč. Pojďme si v tom všem tedy udělat pořádek. To, co v češtině vyjadřujeme jedním minulým časem, je v angličtině možné popsat celkem šesti časy, kterými jsou:
Nyní si tedy shrneme rozdíly v použití těchto časů, připomeneme si jejich tvoření a nezapomeneme ani na zmiňovaná pravidla nepřímé řeči, která se zvlášť výrazně projeví ve vyprávění.

Jak vidíte, tvar was se používá pro 1. a 3. osobu jednotného čísla; v ostatních osobách se používá were. Tvary se nijak nezkracují! V jsou naopak běžné stažené tvary. Tvary nestažené (I was not, you were not atd.) se používají ve formálním stylu (obchodní dopisy, reklamace apod.).
Pozor také na výslovnost – was se běžně vyslovuje /wәz/, were se vyslovuje /wә/. Jeho výslovnost se tedy liší od výslovnosti výrazu where. Větu „Kde jsi byl?“ tedy vyslovíme Where were you? – /weә wә ju:/.
Mezi základní fráze se slovesem be v minulosti rozhodně patří otázka When were you born? – Kdy ses narodil. Odpovídáme na ni I was born on + datum nebo I was born in + rok.
Až dosud jsme si vystačili s tím, že všechna slovesa v angličtině jsou pravidelná, jen be je nepravidelné. Pokud jde ale o minulé časy, je těch nepravidelných mnohem víc – cca 300, v běžném užívání cca 150, bezpodmínečně nutných pro úroveň B1 cca 90 – viz tabulku Irregular verbs, kde najdete tato základní slovesa seřazená od nejběžnějších po méně častá. V tabulce se obvykle zapisuje infinitiv, za ním ve druhém sloupci právě tvar minulého času prostého a ve třetím tzv. trpné příčestí, se kterým se setkáme později (u předpřítomného času a u trpného rodu).
Jak jsme zmiňovali v úvodu, tvary nepravidelných sloves je potřeba se naučit nazpaměť – dobře k tomu slouží kartičky, kde na jedné straně máte český význam slovesa (na ten nezapomínejte!), na druhé pak všechny tři anglické tvary. Komu se nechce stříhat s kartičkami, ten si může jednoduše otevřít soubory v programu Quizlet a procvičovat tam.
U pravidelných sloves tvary v žádné tabulce nenajdeme, k vytvoření minulosti, stejně jako minulého příčestí postačí pouhé přidání koncovky -ed.
Nepravidelnosti při přidávání -ed:
Základním časem pro vyjádření minulosti je minulý čas prostý. Tvoří se vlastně stejně jako přítomný čas prostý, jen s tím rozdílem, že v
je minulý tvar plnovýznamového slovesa (jehož tvoření jsme si právě popsali), zatímco v
a v
se do minulého tvaru sloveso do: did (Did you visit Paris during your holiday? – Navštívili jste o dovolené Paříž?), didn’t (No, we didn’t go there. – Ne, tam jsme nejeli).
U pravidelných i nepravidelných sloves je tvar minulého času stejný pro všechny osoby, ve 3. osobě se žádná speciální koncovka nepřidává. V použijeme u pravidelných sloves infinitiv s -ed, u nepravidelných 2. tvar z tabulky.
a
se u pravidelných i nepravidelných tvoří stejně, otázka pomocí did + infinitiv, zápor pomocí didn’t + infinitiv.

Minulý prostý čas použijeme pro vyprávění minulých dějů, jak šly po sobě. Používáme ho i tehdy, když vyprávíme, co jsme dělali např. o víkendu, o prázdninách atd. (tedy v jakémkoli delším časovém období = vždy, kdy se nejedná o jeden konkrétní časový okamžik):
S minulým prostým časem často používáme následující časová určení stojící běžně na konci věty:
Jak víme, existuje v angličtině skupina sloves se speciálními významy, tzv. modální slovesa. U dvou základních, can a must, je užitečné tvoření minulosti zmínit zvlášť, v přehledné tabulce s českými významy. Jinak je ale potřeba si tvary modálních sloves nastudovat v samostatném textu Modal Verbs.

Minulý průběhový čas je vlastně minulou obdobou přítomného času průběhového. Ten se používá, když něco probíhá právě teď; minulý průběhový čas použijeme, probíhalo-li něco právě v nějakém určitém okamžiku v minulosti.
Minulý čas průběhový tvoříme podle tohoto vzoru:
| Podmět + minulý tvar slovesa be (= was / were) + ingový tvar slovesa |
Tabulka užívání minulého průběhového času vypadá stejně jako u přítomného průběhového času, jen sloveso be je v minulosti. Stejně jako v přítomném průběhovém čase se v v běžném hovoru a neformálních dopisech používají stažené tvary.

Minulý průběhový čas použijeme, když popisujeme, co probíhalo v jednom určitém okamžiku v minulosti. Tento okamžik může být určen časovým určením nebo vedlejší větou. Typická otázka v minulém průběhovém čase je tedy „Co jsi dělal, když…?“ – What were you doing when…?
Časová určení s minulým průběhovým časem jsou taková, která stanoví přesný čas v minulosti:
Tato časová určení stojí obvykle na konci věty, mohou ale stát i na začátku (viz studijní text Adverbs).
Vztah mezi minulým prostým časem a minulým průběhovým časem si nejlépe ukážeme v souvětích typu „Něco jsem dělal, když vtom se něco stalo.“ Běžně zde používáme spojku when nebo while (zatímco).
Ve větě „něco jsem dělal“ použijeme minulý průběhový čas, protože moje činnost v tu chvíli probíhala.
Ve větě „něco se stalo“ použijeme minulý prostý čas, protože ona událost se přesně v danou chvíli stala.
Jak tedy přeložíte větu „Vařil jsem večeři, když mi zazvonil telefon“?
Vaření probíhalo, dělal jsem to – I was cooking dinner when…
Telefon zazvonil, stalo se to – …my phone rang.
Souvětí může být také „otočené“, tj. v první větě se něco stalo, ve druhé něco probíhalo. Pokud nevíte, ve které větě bude čas prostý a ve které průběhový, v 90 % případů si můžete pomoci českým slovesným videm, a to podle tohoto pravidla:
vid nedokonavý (např. vařil jsem) = čas průběhový x vid dokonavý (např. zazvonil) = čas prostý
Tyto typy vět a souvětí jsou typické pro vyprávění. Myslete na to tedy, až budete psát jakékoli vyprávění v minulosti (příběh, článek, popis příhody). Minulý čas průběhový zde často slouží jako jakési pozadí děje – můžete si ho představit jako kulisu, před kterou se odehrává živý děj (a tu vyjadřuje minulý čas prostý). Dobře to ukáže následující příklad:
When I woke up, it was 6 a.m. The sun was shining in the room through the open window, the birds were singing outside. I got out of bed, went to the bathroom and brushed my teeth.
Pokud si popisovanou situaci umíte správně představit, je vám jasné, že kulisou je slunce svítící za oknem a venku zpívající ptáčci (obojí je vyjádřené průběhovým časem – was shining, were singing). Do této kulisy se začne odehrávat děj: hrdina probouzí, vstává z postele, jde do koupelny a vyčistí si zuby (čas prostý – woke up, got out of bed, went to the bathroom, brushed my teeth).
Poměrně často se v minulosti používá také vazba used to + infinitiv. Nelze ji překládat doslovně, nemá nic společného s používáním čehosi, naopak říká, že někdo něco dělal v minulosti, ale dnes už to nedělá (tj. že někdo něco dělával).
Tvar used to + inf je v
pro všechny osoby stejný, stejně tak
didn’t use to + inf, případně never used to + inf nebo used not to + inf, a
did you/he… use to + inf.
Podobně je možné použít i sloveso would s infinitivem – to nejčastěji vyjadřuje nějakou nostalgickou vzpomínku na něco z mládí, co se nám líbilo a dnes už to není:
Vazbu se slovesem would je možné použít jen u minulých činností, ne stavů:
Pozor na podobnou vazbu be used to + -ing, která sice opět nemá nic společného s používáním, ale znamená i něco jiného než used to + infinitiv. Popisuje totiž, na co je člověk zvyklý:
Sloveso be zde může být použito v jakémkoli čase, a jak vidíme, za used to následuje sloveso v ingovém tvaru (případně pouze podstatné jméno). Místo slovesa be pak můžeme použít i sloveso get, a celá vazba tak bude znamenat „zvyknout si“:
Předpřítomné časy (prostý a průběhový) v češtině nemáme, a proto jejich tvary překládáme do češtiny buď minulým, nebo přítomným časem. Z názvu plyne, že vyjadřují něco, co se stalo (nebo probíhalo) před přítomností (a nějak ji to ovlivňuje nebo to do ní zasahuje).
Tvoříme jej následovně:
: Podmět + pomocné sloveso have/has + -ed / 3. tvar slovesa
: Podmět + pomocné sloveso haven’t/hasn’t + -ed / 3. tvar slovesa
: Pom. sl. have/has + podmět + -ed / 3. tvar slovesa
Stejně jako u přítomných časů platí tvar has pro 3. osobu jednotného čísla (= podmět he/she/it), pro ostatní osoby platí tvar have.
Stejně jako u minulého času prostého platí koncovka –ed pro pravidelná slovesa, 3. tvar je samozřejmě od sloves nepravidelných.
Příklady:
Jak vidíte, používají se i zde stažené tvary. Pozor ale na stažený tvar it’s, he’s, she’s. Ten totiž může znamenat jak it is, he is, she is, tak it has, he has, she has. Čtěte ho tedy vždy dohromady, a pokud potřebujete vědět, které ze sloves to v dané větě je, poznáte to z dalších slovesných tvarů ve větě.
Naučit se sestavit tvar předpřítomného času není zas až tak těžké, ale daleko horší je pro Čechy poznat, kdy máme předpřítomný čas použít.
Kdy ho tedy použijeme?
(V první příkladové větě si Julia zlomila ruku = to se stalo, a proto třeba nemůže psát test = tím to ovlivňuje přítomnost.)
Jestliže je ale ve větě přesně určeno, kdy se to stalo (např. yesterday, last year), musíme použít minulý čas prostý – minulý přebije předpřítomný.
Upozornění pro němčináře – možná jste si všimli, že se předpřítomný čas prostý způsobem tvoření a vlastně i názvem podobá jednomu z německých minulých časů, Perfektu. Jejich podobnost je ale jen naoko, jejich užití se liší. Rozhodně tedy není možné v angličtině používat předpřítomný prostý čas všude tam, kde byste v němčině použili Perfektum.
Předpřítomný čas prostý použijete (téměř) vždy, kdy ve větě najdete tyto výrazy:
Výrazy doplněné o ikonku se používají právě jen v tomto typu věty, takže české „už“ vyjádříme v otázce slovíčkem yet, v kladné větě slůvkem already, a někdy ho v předpřítomném čase ani nemusíme překládat vůbec (věty typu „Už jsi někdy…“ – Have you ever…?)
Jak už bylo zmíněno, minulý čas „přebije“ ten předpřítomný, pokud je ve větě použito časové určení minulosti (yesterday, last year, ten minutes ago). Minulý čas také z logiky věci použijete, když mluvíte o tom, co v životě vykonal někdo už nežijící. Stejně tak minulý čas použijete, když hodnotíte, co jste udělali včera, zatímco předpřítomný uplatníte při hodnocení dneška, když pro vás dnešek ještě nekončí.
Takže ještě jednou přehledně:
předpřítomný čas prostý:
minulý čas prostý:
Typický rozhovor, ve kterém se objeví oba časy, by vypadal třeba takto:
Teacher: Why aren’t you working, Billy? – Proč nepracuješ, Billy? (přítomný čas průběhový – baví se o tom, co se děje, resp. neděje právě teď)
Billy: Sorry, I can’t. I’ve broken my arm. – Prosím, já nemůžu. Mám zlomenou ruku (v Aj doslova zlomil jsem si ruku = předpřítomný čas prostý – stalo se to dřív, ale kvůli tomu teď nemůže psát)
Teacher: Oh, really? When did it happen? – Opravdu? A kdy se to stalo? (minulý čas prostý – otázka začíná výrazem when, tj. učitelku zajímá, kdy se to stalo = touto otázkou začíná vyprávění o té události)
Billy: I broke it on Saturday when I was skiing. – Zlomil jsem si ji v sobotu, když jsem byl lyžovat. (minulý čas prostý – je přesně určeno, kdy se to stalo, Billy už to vypráví – a přitom zde použije i minulý čas průběhový)
: Podmět + pomocné sloveso have/has + been + ingový tvar slovesa
: Podmět + pomocné sloveso haven’t/hasn’t + been + ingový tvar slovesa
: Pomocné sloveso have/has + podmět + been + ingový tvar slovesa
Pro předpřítomný čas průběhový existují 2 základní situace, kdy se tento čas použije.
V textu o přítomných časech jsme narazili na větu: „Angličtinu se učím už 5 roků.“ Jakmile přítomný děj (učím se angličtinu) začal v minulosti (už 5 roků) a bude třeba ještě pokračovat v budoucnosti, použije se v AJ předpřítomný čas průběhový. Správný překlad příkladové věty (podle pravidel pro tvoření tohoto času) zní: I’ve been learning English for five years.
Další příklady:
Jestliže je přísudkem věty stavové sloveso (které netvoří průběhové tvary – např. be, know, have, atd.), použijeme předpřítomný čas prostý (viz výše).
Toto užití je obdobné jako základní užití přítomného času prostého, s tím rozdílem, že u prostého času ovlivňuje přítomnost něco, co se stalo, zatímco u průběhového přítomnost ovlivňuje něco, co probíhalo někdy v minulosti.
Příklady:
Předložka for v češtině vlastně nemá svůj ekvivalent, ve větě jí žádné konkrétní slovo neodpovídá.
Jaký je rozdíl mezi oběma předpřítomnými časy? Ten prostý použijete pro děje, které se staly v minulosti a ovlivňují přítomnost. Chcete jím říct, co jste v daném časovém období zatím udělali – tj. zajímá vás výsledek. Průběhový se používá ve dvou typech situací – když něco přetrvává z minulosti do současnosti (a možná to ještě bude pokračovat v budoucnosti) nebo když něco probíhalo v nedávné minulosti a nějak to ovlivňuje přítomnost – tj. zajímá vás děj.
Opět ještě jednou přehledně:
předpřítomný čas prostý:
předpřítomný čas průběhový:
U předminulých časů není až tak podstatné jejich původní užití jako jejich použití při vyprávění, v nepřímé řeči. K němu se dostaneme hned v následujícím oddílu. Nyní ale k tomu, jak předminulé časy vypadají.
: Podmět + pomocné sloveso had + -ed / 3. tvar slovesa
: Podmět + pomocné sloveso hadn’t + -ed / 3. tvar slovesa
: Pomocné sloveso had + podmět + -ed / 3. tvar slovesa
Popisuje děj, který se odehrál dříve než něco jiného v minulosti. Důležitý je vždy kontext, proto se s ním setkáme hlavně v souvětích se spojkami when, after, before apod. Mnohdy není povinný, jen zdůrazňuje, že se jeden děj udál před jiným; v souvětích se spojkami after a before bohatě stačí v obou větách čas minulý. Jindy (v nepřímé řeči a při nechronologickém vyprávění) ho však použít musíme.
Jak tedy poznat, kdy předminulý čas použít? Srovnejte tyto věty a zkuste si je pro sebe přeložit a stanovit, který z dějů probíhal dřív, případně jestli proběhly současně:
Tady je řešení: Všechny věty jsou samozřejmě gramaticky správné, ale každá znamená něco jiného:
K použití předminulého času v nepřímé řeči viz níže.
: Podmět + pomocné sloveso had + been + ingový tvar slovesa
: Podmět + pomocné sloveso hadn’t + been + ingový tvar slovesa
: Pomocné sloveso had + podmět + been + ingový tvar slovesa
U obou časů je možné použít i stažené tvary typu I’d arrived, he’d been waiting atd.
Popisuje děj probíhající dříve v minulosti než jiný minulý děj. Může ho i nějak ovlivňovat (tj. odpovídá situacím a) i b) popsaným u předpřítomného průběhového času):
Oba časy se často používají s předložkou by, která stanovuje časový okamžik, do nějž již daný děj skončil:
Student angličtiny na úrovni A2 až B1 (tedy na maturitní úrovni) předminulé časy použije především v psané podobě, když bude psát příběh nebo vyprávění. Oba se ale naprosto běžně používají i v hovoru, protože jsou neoddělitelnou součástí nepřímé řeči (tj. převyprávění něčeho, co bylo řečeno dříve), kdy se uplatňuje tzv. časová souslednost a dochází k tzv. posunu časů.
Vše si ukážeme na následujícím rozhovoru:
(THEY ARE HOLDING HANDS AND THEN THEY START KISSING)
Představte si, že celou romantickou scénu vyslechl sluha rodiny Kapuletů a běží o ní svým pánům honem poreferovat. V tom případě bude používat nepřímou řeč a jeho vyprávění bude vypadat přibližně takto:
„Romeo řekl Julii, že je moc rád, že ji konečně našel, protože ji hledal už strašně dlouho. Drželi se za ruce a pak se začali líbat. Romeo řekl, že Julii miluje, a ona odpověděla, že ho miluje taky a vždycky bude.“
Jak bude toto vyprávění znít v angličtině? K tomu je potřeba znát pravidla časové souslednosti. Ta platí pro nepřímou řeč, tedy když ve svém vyprávění reprodukujeme, co řekl někdo jiný. Tato pravidla nám určují, jaký slovesný tvar máme použít ve svém vyprávění, jestliže původní výrok byl v určitém čase. Pokud například v původní přímé řeči zaznělo sloveso will, v té nepřímé se změní na would. Všechna pravidla uvádíme přehledně v následující tabulce:

Nyní si tedy zkuste podle tohoto přehledu a podle české verze zmíněné vyprávění přeložit do angličtiny.
Máte? Tady je jedna z možných verzí:
Romeo told Juliet that he was really glad that he had found her because he’d been looking for her for ages. They were holding hands and then they started kissing. Romeo said that he loved Juliet. Juliet replied that she loved him too, and always would.
Jak vidíte, předminulý čas se zde zcela běžně používá, a proto je vhodné ho znát a umět použít právě při mluveném či psaném vyprávění. Problematika časové souslednosti je však ještě složitější. Pokračování jejího výkladu najdete ve studijním textu Reported speech.
Dnes jsme si utřídili používání anglických časů odpovídajících českému minulému. Můžeme si vše ještě jednou zjednodušeně shrnout:
Předpřítomné a předminulé časy patří k tzv. časům dokonavým. Posledním příkladem dokonavých časů je čas předbudoucí, který patří do gramatiky až k úrovni B2 a dočtete se o něm ve studijním textu The Future. K minulosti si ještě doporučuju pročíst studijní text Writing, kde najdete shrnutí psaní vyprávění v angličtině, včetně používání nepřímé řeči.
Pingback: Present Tenses / Přítomné časy – Jan Kalandra
Pingback: Reported Speech / Nepřímá řeč – Jan Kalandra
Pingback: Verb Patterns / Dvě slovesa za sebou – Jan Kalandra
Pingback: Verbs / Slovesa – Jan Kalandra
Pingback: Conjunctions / Spojky – Jan Kalandra
Pingback: Prepositions / Předložky – Jan Kalandra
Pingback: Basic questions / Základní otázky – Jan Kalandra
Pingback: Modal Verbs / Modální slovesa – Jan Kalandra